8.11.2021 blíží se konec

7.10.2021 ve jménu voleb (ať se nám tam u nás vydaří)

Dnes pro vás mám jednu bouřlivou báseň a přeji krásný den, brzy na viděnou už to tiká a listopad je můj time se vrátit zpět a osobně vyprávět o radostech a trampotách mého ročního stážistického pobytu tady v krásném Lufubu v districtu Luapula :D

Hřmí, lovci na koních loví divou zvěř

Hřmí a vrátka vábí smrtku tam

kde fouká a údery blesků

Údery plaší mysl lidí, jako spam

Záplavy a stín nad krajinou

Dusot koní i padající kusy hmoty

Volání ať duše nezahynou

Volání o pomoc, kvílení mezi ploty

Mráz leze po zádech s každým poryvem

Lovci rabují a rvou se o svou trofej

Zmítání strachů a nejistot v kostech

Neklid, ne, naivně si člověče doufej

Sám, i když kolem rodina

Sám se cítíš a naděje pryč

Popadá tě úzkost smrti

Ke kopání hrobu, bereš si rýč

Přejde to nebo ne

O co jde a proč se děsím

Otázek bez odpovědí

Klíč optimismu věsím

Bum

Úder se snesl jako by z nebe

Dům

Vše se rozpadlo, mám už jen tebe

Bože, má naděje

Ježíši, kde jsi nyní

Zase se utíkám

Když duše se špiní

Jsem vinen

bum

9.10.2021 Smaška, pikuš, démoni ale hlavně spousta smíchu a humoru na tahle slova

Zatímco v ČR právě bojujete o křesla našich poslanců a o změnu ve vládě, my tu bojujeme s děnními a úplně rozlišnými věcmi. Volby mne netrápí, spíše mne trápí (zaměstnává občas, ale nedělá smutným) míra ateismu a poddání se tomu všemu, co tam u nás v ČR panuje.

Když se Waletr na chvíli otočil do Mansy, aby dodělal nějakou práci a dohlédl na zakázku, tak nám i vybral 2 nové kamarády do Lufubu, 2 malé pejsky, ještě velmi mladé štěňata. Dále nám do komunity koupil něco na přilepšenou a mne dovezl nějaké víno na slavení narozenin. Vše je v přípravách a budeme grilovat a slavit. V neděli večer=pondělí, je ten den který jsem se prý narodil, a prý se to slaví a já mám oslavy nějak rád a tak jediné, co je třeba je nachystat jídlo a pití + trošku ten náš chlíveček, na který jsme si zvyklii, uklidit.

A teď se vraťme právě k onomo nadpisu: "Smaška a pikuš" Vítě každé zvíře, které si dovezete, potřebuje výcvik a k němu patří jméno pro oslovení. Když byli pejsci dovezeni, tak jsem navrhl ať jim dáme jména, a byla tím konkrétně pověřena Magda (spoludobrovolnice). Druhý den ráno se tedy u snídaně s námi podělila s jmény:"Smaška a pikuš". (to je vtip), vymyslela jim Lucky a lusi, jenže on je to problém, protože tak se jmenují občas i lidé a je by to velmi urazilo. Musela přijít změna a po pár nápadech Bratr Walter vymyslel jméno pro zastánce mužského pohlaví jméno:"Pikuš". Pikuš prý po jeho otci. Tohle ve mne vyvolalo dost nápadů a taky hlavně připomnělo píseň od morčat na útěku: "Cukr né to není cukr to je piko=droga). Pokud tedy mé myšlenky uvízly v tématu drog, tak mne napadlo jen tak pro srandu nabídnut, že to druhé (tedy zastánce ženského a něžnějšího chrakteru) by se mohlo jmenovat "Smaška". Wlater, protože se mu to líbilo, jen dodal a máme vybráno. No a Magdě nezbylo než se jen smát a velmi respektovat, že to tak už bude a že to jen my dva budeme vnímat jako velký Joke=vtip, ostatní národy a jejich jazyky nemají prblém. Od té doby tu slovo smaška a story o těchto jménech kolují velmi hojně. Každý přece chce mít doma 2 mazlíčky se jmény Smaška a Pikuš. Dokonce, když jsme včera po dlouhé době někam vyjeli na pivo a trošku za zábavu, tak jsme slovo Smaška využili velmi frektovaně: "Hele podívej, smaška"!

Když se vrátíme k dalšímu slovu z nadpisu, tedy démoni, tak se vše váže na story o Bratru Stevenovi, který je už určitě vyloučen z komunity salesiánů a stal se z něj exsalesián. Co vše za tím stojí, jeho pití, posedlosti a zvláštností spirituálního směru, to je už minulost. Bratr Walter, Macarius a nyní i na angažmá Bratr John se na téma Steven a Démoni nyní velmi smějí a občas si říkám jako už zase? Proč to otevíráme. Naštěstí mám rád humor a začal jsem to plně brát jako vtip, je třeba se nasmát, ale v hloubi duše vím, že Steven je teď hodně trpýcí a potřebuje modlitby, Alkohol a zlo si ho stále vodí někudy, kde se trpí více než žije v lásce a radosti. Dokonce jsme s vtipem o démonech došli tak daleko, že to bylo i součástí naši karetní hry Lufubu. Lufubu, karetní hra, kterou jsem tak pojmenoval, je velmi vtipná a až do předevčíra mne nenapadlo, že někdo bude pojmenovávat špatné karty démony. Dal jsi mi dalšího démona, to není fér a moje krásné karty máš ty, jak to děláš? Běheme včerejší cesty jsme projížděly místy s částečnou mlhou a Macarius dodal: "Tady je to plné démonů a duchů, vidíš, vždy ta mlha". Pak jsme se všichni smáli jen tomu slovu démoni a já jsem jen dodal: "z toho uděláme reklamu na pobyt v Lufubu, Lufubu je tak krásné místo, že v něm můžete zažít soužití Démonů a členů komunity, my je máme rádi a oni nás doslova milují". John už jen dodal:"Nebo by jsme mohli rovnou začít představovat naši komunitu, že má 10 členů, a to 5 lidí a 5 démonů". Vše včera odstartovalo vlastně i kázání a slovo boží z evangelia, kde byl příběh o tom, jak zlý duch byl vyhnán z těla, a protože nemohl najít místo, kde by spočinul, tak se vrátil a to i s posilou do těla, tedy domu, kde bylo uklizeno, aby tam udělali společně ještě větší kalamitu. Démoni, zlý duchové. Je to velmi zajímavé, ale taky velmi realistické a někdy může i zamrazit. Držím v sobě vysokou pozitivitu, že větší je náš Bůh, nadevše silný, větší jsi náš Bože nežli kdo jiný. Tento text je z písně "Our God is greater". Když jsme pak dojeli z večerního pivka a krátkého pokecu s přáteli, tak jsme viděli rožlé světlo v domě a první vtip už lezl ven:" Vidíš máme tu démony a když jich je víc umí i rožnout". Pak jsem vešli a já na Johna: "Počkej, právě prochází démon, dáme mu přednost". Stále jsme se smáli, a já ještě šel dokoukat večerní fotbal ČR vs. Wales a po růženci spal jako miminko až do 7:20.

Důležité je se v životě smát, nejen skrze vtipy ale i od srdce ze samotného života bytí a maličkostí, které denní chléb přináší. Krásný den všem a zvolte si :D

Neděle 10.10.2021 Oslava

Začala nám neděle a dojmy z včerejší první grilovačky se míchají jako guláš v hlavě. Děti po včerejší oratoři používají ve spojení se mnou nové slovo a to:"Bongo bongo", to totiž znamená mozek. Tedy vždy opakují rádi, cokoliv já řeknu v bemba jim. Místo slova hloupý, které je velmi uráží, se tak vše posouvá k označení, nemáš mozek, tamuli bongo bongo. Sobotní večer se nesl v rytmu krásné africké hudby, pomalého gilování, povídání a malé zpovědi Macariuse a jeho zážitkem s démony, což je spojené se Stevenem. Macarius a verze jak to bylo, to mne samotného překvapilo a jak se to vše s ním nese a za vším vidí něco podezřelého. Otec Francoa, který se rázným a velmi inspirativním, v jistých směrech, způsobem představuje, je nadějí, aby i Náš Macavery (otec Macarius) opustil některé věci v mysli a věřil Bohu a šel dál. Musíš být Raf, a udělej co je třeba v daný moment a pak to vše zavři a už se k tomu nevracej, nebo se to vrátí a bude tě to pronásledovat. Otec Antonio zase radil aby se přijel účastnit dalšího exorcistického kurzu a stal se exorcistum pro distrcit Luapula. Já to pak jen podpořil a dodal mu odvahy. Smály jsme se místy až k podlaze, co člověk neslyší a jak se co převypravuje. Antonio dokonce vyprávěl dost příběhů o čarodějnictví a pojmu "Wich Doctor". Je to velmi poutavé a některé příběhy se zakládají na nepravdě a fakt vtipně šíří. Třeba jak se jeden pár lidí umí proměnit v hady. Otec si je prý samostatně zavolal a nabídl jim 1000 Kwacha, když se promění, jako odměna za důkaz. Oni pak museli přiznat, že nic neumí. Lidé prý viděli jen to, že po vstupu a bouřlivé hádce v domě, okamžitě zo domu vycházeli střecho hadi, a proto se prý proměňovali v hady právě oni. Jinak to prý není možný. :D

14.10.2021 Návštěva Mansy

Tak jsme se v Úterý vydali s Magdou navštívit Mansu a taky centrum Dona Boska. Já si hlavně přál Magdě ukázat, jak co funguje a jak se zorientovat v městě. Zatímco my jsme teda vyrazili s bratrem Walterem, tak Macarius s bratrem Johnem zůstali v Lufubu a vypadá to, že vše zvládají na 100 %. Taky jsme tu s otcem Francoem vyřizovali kopii klíčů k domu a malým dveřím. Snad se povedly. Mansa je pro mne vždy místem odpočinku a jisté změny + tu mám mnoho přátel. Když se někteří dozvěděli, že jsem tady, tak byli velmi happy. Patien se dokonce tak rozradovala, že nechtěla ani věřit vlastním očím a byla skoro v šoku. Felicita už tu není nějakou dobu, protože je v sesterském prostředí a bude z ní sestra salesiánka, to stejné vypadá i s Patien. Potkal jsem zde i Majory a Nelly. Z mužské sestavy nebyl nikdo během naši návštěvy kolem. Komunita je velmi přátelská a otevřená čemukoliv. Někdy je i veliké ticho a jakási benevolence. Skoro jako kdyby vám říkali:"Dělejte si co chcete, nikdo vás nikam hnát nebude a vše je ok". Don Bosko prý říkal:"Dělejte, co chcete, pijte, blázněte a buďte sami sebou, jen nehřešte". To je svoboda, dělej co chceš, ale nehřeš.

S Magdou jsme se vydali 2x do města, tam jsme kupovali převážně věci pro Lufubu a taky něco málo pro sebe a nebo na malou párty, kterou jsem zorganizoval. Oslavil jsem tak znovu své narozeniny a oslava rozhodně stála za to. Sám s 10 holkami v nějaký poblíž schovaný putice, kde měli venkovní altán, posedali jsme na obvodové zdi, já objednal pro všechny nějaké pivo a donesl pár křupek. Holky se roztančili po Zambijsku a dokonce přidali takový další triky a styly, že jsem se fakt smál a v duchu děkoval, že si to užívají, tanec "Isula, open, isula, open" se zakončením "Manža, Manža, Manža", to bylo fakt masakrální. Jedna holka se nám z jednoho a půl piva opila až jsem zíral. Když jsme se pak rozdělili z oslavy, tak nás ještě Ruth a Patien doprovodili k branám Dona Boska a 20:45 jsme už byli z párty zpátky v komunitě. Zajímavé bylo, jak to do sebe fakt docela rychle někteří dávají, ten alkohol. Ani se nedivím závislostem na alkoholu a poučení je takové, že více jak 2 piva stačí a dobré mít i něco více na zub + reprák.

V městě jsme s Magdou navštívili i katedrálu a její krásnou zvláštní kapli + jsme prošli zastávky autobusů a já ukázal, kde využívam bankomat, kde je shoprite a chinamol na nakupování + to nejduležitější, jak vyzrát na místní taxikáře. Při tzv. vytaxení jsme si přošli i místní tržnici a našli krásné trička a nějakou košili. Magda si s ´mojí pomocí nechala za 100 ušít sukni z látky, kterou jsme koupili jako tzv "Čitenge", 2 metry dlouhou. Já sukně nenosím, ale díky této spolupráci jsme objevili dost míst a já jsem spokojen, že už se někdo díky mojí pomoci bude cítit i tady jako doma.

V centru Dona Boska jsme navštívili společně i otce Johna v jeho ředitelské kanceláři Secondary School a taky předškolní třídky + já základní školu, kde mne požádali, abych je další den i něco učil. Školkové třídky a základní školu řídí sestry a otec o nich prohlásil, že to jsou:"Teroristky". Nemají vůbec prostor pro jakoukoliv spolupráci a vyjednávání je nemožné. Provozují školu celkem drsně a nekompromisně s přísnými pravidli. Snad to na žácích nezanechává žádné fleky. S jednou učitelkou jsem se tedy dal více do řeci, navštívili jsme 2 třídy a další den jsem měl dojít na výuku a učit téma "Science", konkrétněji pak o jídle. Připravil jsem se, ale když jsem došel, tak jsem zjistil, že se jedná o devátou třídu a že je vlastně moc toto téma nezajímá tak, jako je zajímala víra a Bůh. Tak jsem na tabuli přešel z rozpracovaného tématu věda, do téma Bůh. Bral jsem to dost interaktivně a nakonec jsem sám vyučoval 1 hodinu a 40 minut čistého času. Bavilo je to, sem tam se i smáli a hlavně jich bylo hodně pohlceno. Snažil jsem se poukázat na to, že ikdyž Boha neviděli, tak v něj můžou věřit, stejně tak, jako věří v gravitaci a nebo jiné silové pole, které není vidět. Že ve škole přijímají některé fakta a věří jim, aniž by je viděli a že i Boha by to mohli brát stejně. Padla otázka: "Proč se lidé vzdávají a tak jsme se studenty položili pár odpovědí a já to šalamounsky zaokrouhlil. Poukazoval jsem na to, že jsme se něco naučili, něčemu jsme uvěřili a že je dobré i se více ptát a nespokojit se s něčím, co je označeno hned jako pravda. Buďme skeptičtí a porovnávejme. Ukázal jsem jim, že právě věda má s Bohem problém a konkrétně i s tím že jsme nejen tělo, ale i duše a duch. Na tomto bodě se sami rozhodli, že budeme pokračovat o Bohu a já vyprávěl o mé zkušenosti a mé víře. Proč nevěřím, ale vím že on je. Vysvětlovali jsme si jaký je rozdíl mezi slovy: "Věřit" a "Důvěřovat". Ukázal jsme jim, že není dobré se smát někomu, ale pomáhat si navzájem a že jsme byli stvořeni jako společnost a potřebujeme se navzájem. Čas letěl a bylo to krásný a já si uvědomuju, že když už dokážu mluvit takto otevřeně anglicky a učit o Bohu, že mu musím více než poděkovat za to, co mne naučil. Věřím, že si budou některé věci pamatovat a Boha jsem tak mohl pozvat do jejich srdcí a tím třeba i některé studenty zbavit strachů. Naznačil jsem i jak jsme v lufubu měli problém s posedlostí bratra a že jsem na vlastní tělo poznal tvář zla, tedy zlých duchů. Víra, kterou mám je dar, já to vím a o to víc se snažím to dávat dál. Když jsem skončil, zatleskali mi a já se rozloučil. Osmáci a další třídy se po chvíli ptali, zdali nepůjdu k nim, že bych teď měl dojít učit k nim. Už jsem byl unaven.

Navštívil jsem i ranní mši u sester v komunitě, a to bylo 6:30. Krásné se zoěvem a rychlé. Otec John pak vždy jde do práce, ředitelovat do secondary school.

Navštívil jsem i krátce školku a povídal dlouze s učitelkami a překvapilo mne, jak to mají vyřešené a jak inteznivně už od 3 let mluví jen Anglicky a učí je tak velice dobře do života. Tyto školy však nemohou navštěvovat nejchudší děti, školé + uniforma a příspěvek na stravu si dost lidí nemůže dovolit. Jsou zde ještě 3 další malotřídky s malými dětmi a těm se snaží salesiáni pomoci. Z těch malých, kteří jsou šikovní, se vyberou ti, kteří už by mohli nějak zvládnut základní školu a jsou finančně plně podpořeni salesiány. Problém je, že bez angličtiny a po vyjité 12. třídě, tak bez toho jste prý celkově společností částečně odepsaní. Angličtina je základ a sestry jsou úspěšné. Ty malí prcci jsou šikovní a mluví vcelku rozumně. Ještě je zkusím zítra krátce navštívit, než s Magdou pojedeme zpátky do Lufubu.

S Chrisem plánuju na listopad vzít pár aktivních mladých na Viktoríny vodopády a celkově jsem toto téma rozebral i s Majory a Nely.

V Oratoři se tu děti chovají lépe a celkově je zde krásné prostředí a lehké být opravdovými přáteli s kýmkoliv. Také mne, po zjištění narozenin, polili vodou. Je to zvyk, že když někdo slaví narozeniny, že ho velmi, ale velmi polijou a někdy je vidět úplně durch mokré děti, taková zvláštní tradice, jako u nás "Hobla". S dětmi jsme dost tančili a někdy se mne jen ptali a učili mne pár nových bemba slov o těle a tom co je kolem. Zjistili, že bemba celkem umím, ale že to není na plynulou mluvu o čemkoliv. Hrály jsme i kulečník a taky jsem se přidal na basket, který mám fakt dost rád. Snad se dětem nebude tolik stýskat, párkrát jsme je zvedali a dělali blbosti a od té doby jsou jako klíšťata. Vždy chtějí více. Ve srovnání s dětmi z Lufubu, jsou ale stále milí a přátelští. Stále tu funguje výcvik karate a dnes jsem se musel i pousmát, jak je drilují na kliky a stálé zvolávání: "OSSS", si trošku pamatuju z aikida. Někteří vůbec nedávali kliky a pak to vypadalo, jako někde v divadle. Snaží se, ale síla a svaly chybí.

Bůh nás opatruj a mějte se krásně, život je dar

26.10.2021 Poslední výlety a kulturně netradiční večery

Je úterý a jsme už opravdu v dešťové sezóně, právě nám létají blesky po obloze a ndy jsou opravdu teplé, ale i více parné a proto se člověk někdy zpotí jako beruška sedmihvězdná. V posledních dnech jsme si udělali tradici promítání filmů na zeď a celkově lituji, že jsme to nedělali častěji, je to nádhera. Uděláte si popkorn, vezmete kolu, víno, pivo, gin s tonikem, prostě cokoliv co máte rádi a je po ruce a usadíte se jako v kině do pohodlného křesla s přáteli. Už jsme si promítali 3 filmy a když není film, tak nadhodím: "Co bude dnes za večer? karty, kytara, film, fotbla?" Neděli jsme grilovali a celkově jsem ten den vařil oběd a i skoro sám odgriloval co bylo třeba. Tekl ze mne potu jako krve z pašíka. Na tom večeru bylo ještě kouzelné to, že jsme se pak dlouho bavili a sdíleli různé nápady a postřehy. Nejen že jsme porovnali svobodu a smysl bytí místních se smyslem vcelku přeregulované Evropy, ale i podmínky žití a plánů. Jen si představte, člověk v evropě se osamostatní a je plně zodpovědný za sebe dnem, kdy je mu 18....máme totiž na vše regule, zákony a vsakujeme je příliš do sebe. Tady v Lufubu? Tady jste dnem narození, zodpovědní a plně zakoušíte, jak se postarat o sebe a přežít v rámci ročního cyklu. Mladých je tu tolik, že zahlédnut nějaké starší lidi 50+ je velmí unikátní případ. Ano některé věci tu fungují jinak a pojem rodina a budoucnost tu mají docela jinou tvář, ale jak se liší od toho co pro nás Bůh vlastně chce? Připadá mi, že kde se montuje práva do každého kroku člověka a byznys staví nad rodinu a mití dětí, že tam rozhodně není moc inspirace od Boha, ale spíše opak. Ano jsou to mladí, co vnáší více radosti, potenciálu a naději do tohoto světa, to však neznamená, že starší jsou k ničemu a už vůbec, že mýt dobrý zdravotní systém je špatně. Evropa s tendencí mít málo dětí a nebo žádně a ještě podporovat LBGT hybridní paskvilní názory tak může opravdu časem vymřít anebo být obětí útlaku východních kultur a tím se Západ zdá být tedy spíše břemenem a né inspirací, kudy bychom měli jít. Evropa by neměla směřovat nikam, ale dát na vlastní tradice, historii a začít podporovat svobodu, creativitu a hlavně škrtat zákony, které dávají lidi do klecí s umělými květinami a vůní chemické vanilky.

Naše další téma, kolem kterého jsme se točili a pro mne to byla spíše hra a zvědavost co mne v ní drželo, bylo téma: "Život je jako". John přirovnával život k byznysu a já ke hře, ale samozřejmě z mé strany na tom moc vážnosti nebylo, zatímco John zabrouzdal do hlubiny a tím i zvítězil. Měl pravdu že byznys je v životě důležitý, tedy pokud se podíváme na byznys jako na soubor postojů člověka. Být vážný a hledat něco, co z akce a byznysu budu mít. Doplnil jsem už jen, že bez zábavy a tedy trochu hraní, bude ten život nuda atd. Samozřejmě diskuse jsou dané a jejich výsledky a profit z nich vycházející je vždy, ale záleží na všem i samotném bytí, poslouchaní a strávení jen chvíle s přáteli. Někdy není důležité o čem se budeme bavit, ale že se setkáme a budeme se vnímat, vnímat i duchovně a tím tak porosteme jako společenství.

Nestíhám dost věcí a nevím jak stihnu nachystat dost teorie a materiály pro další, co po mne převezmou PC a CHemystry. Asi nemusím ani stihnout vše, ale některé věci taky asi musím.

Náš Macarius měl taky nehodu a ikdyž nikdo nebyl ttěžce zraněn, tak to ovlivňuje chod tady v Lufubu. Otec lesa nám dojel slavnostní posvětit nově postavenou laboratoř a bratr Walter se chystá pomale na odjezd, jede na dovolenou domů do Indie.

Oratoř má spoustu výzev a údržba už je pomalu v rukou Magdy. John se plně věnuje výuce fyziky a začala jezdit na delivery. Prodaváme totiž vejce, mláko, maso a broilery. Johnův pobyt byl prodloužen do prosince a tím tak můžu Magdě gratulovat, že tu bude mít vždy s kým prohodit řeč. Další dobrovolníci, manželé Tylšovi dorazí někdy v listopadu, tento týden bude otec Chris teprve posílat materiály pro jejich pracovní povolení. Stále se bavíme a tvoříme vtipy na téma démoni a ikdyž by to mohlo děsit, naopak to pomáhá aspoň mne se velmi odreagovat a pobavit. S dětmi z lufubu a z Kazembe jsme jeli navštívit vodopády Mbačuši a velmi jsme si užili koupání, focení, videa, jídlo. Tady jsem trošku byl vážným a vyčítavým člověkem, protože jsme to neprokalkulovali a otec Macarius nemohl ženám vysvětlit, že půjdeme do mínusu. Já jim jen pak dodal, že si miju ruce a že z toho budou jen problémy, ale ať dělají co chtějí, že se hádat nehodlám a že černé na bílým vidí, že je to špatně.

Jsi tu abys je měl rád a nesuď, to bych rád vepsal zase a znova mnohem silněji do svého já, jen někdy ten rozum příliš kecá do činů. A to je moje poslední tečka, tečka za tímto článkem, abychom více milovali a méně soudili. Nesuď nebo budeš souzen, prostě měj rád :D Amen

29.10.2021 Kazembe a jedny z posledních dní v Lufubu

V posledních dnech, které mi tikají tady, se mi někdy i těžce "dýchá", zase bude změna a ty já moc nemám rád, ale Bůh bude se mnou a tomu musím svěřit tyhle změny a tak lehce být. Navštěvujeme více studenty a s Magdou jen tak mrkáme na sebe, že oba víme, že brzy tady bude o jednoho parťáka méně. Přijel i otec Waldemar a tím tu trošku začala vojna. Některé věci nesmí být a jiné zase musí a jaká si svoboda a duch klidu byl malinko narušen. Já ho mám z jistéhu podlehu jako kněze i jako člověka rád, ale chápu, jak moc těžké je žít s někým velmi doominantním a velmi inteligentním. Je to voják. Když jsme s Magdou posledně dvakrát navštívili studenty a trošku si zavtipkovali a zavzpomínali, tak jsem si uvědomil, jak moc jsem se možná mílil s tím, kudy jsme šli s aspiranty, měli jsme být studentům blíže. Gladys, Syvester, Monika, Rhodah, Richard a další jména budou v mé hlavě znít nějakou dobu a vidím, jak málo jsme jim dal, nebo spíše o kolik více jsem mohl dát. Tak nějak je někdy vidět, že za celou tou službou je občas hodně práce a málo času na hluboké osobní rozhovory a společné večery. Propojenost, pospolitost a povzbuzení by mělo být větší a doufám, že to tak i bude. Mama Elisa, Mama Abakote saana Angela ty budou určitě dlouho vzpomínat a těm budu chybět velmi a je možné, že i oni mne.

Po dlouhé době jsem se odhodlal jet do kazembe a opravit otcovu kytaru + se podívat do "útulku" pro sirotky, kde přespávají 2 polské dobrovolnice a 1 američan. Mají to tam krásné a víte co? Zahrál jsem jim tam na kytaru pár krásných písní a taky je zkoušel naučit píseň aleluja šabalabalabambam. Byli jsme tam dopoledne asi 2 hodinky a mne to bavilo. Děti tam převážně dorazí po škole a tak dopoledne jsem se setkal pouze asi se 7 dětmi, které chodí do školky, ale i tak to bylo krásné. Ano padlo i téma kovid a kde co jak je. A víte co nikdo z nás nebyl očkovaný a ani masky jsme neměli. Kam se budu vracet a kolik nesmyslů po mne budou v ČR žádat? Nevím a možná to není ani potřeba, mám zkušenost s Bohem a vše se dá nějak vyřešit.

Během pobytu tady jsem narazil na pár myšlenek, které bych rád sdílel.

Kdo je anděl?

Pomineme-li krásu, tak můžeme říci, že právě v zacházení mezi lidmi můžeme shlédnout a vnímat, že jedni se mohou stávat anděly pro druhé. Neboli je to v postojí, chování a hlavně míře lásky, kterou obdarováváme druhé. Můžeme se stát i pro někoho ďáblem? Ano, pokud necháme v sobě převládnout hřích a zlo, tak samotným působením nelásky si nás budou druzí pamatovat jako zlé či ďábelské osoby. Jeden člověk s iniciály S.K. mne v životě velmi povzbudil, když po 1,5 hodině pomoci mi napsal:"Kdybych tě neznal, tak bych si myslel, že si píšu s andělem". Já a anděl? Pokud, jako lidé, dokážeme konat vůli Boží a skrze ní šířit lásku, tak jsme jako andělé, tedy světlem pro ty, kteří přestávají vidět cestu a naděje, jako by nebyla.

Být někým

Každý by chtěl být dneska někým a z oné touhy být někým, opouštíme toho kým opravdu jsme, Tudíž místo toho, abychom někým byli, tak nejsme nikým, protože v nepřijetí toho kým jsme, se stáváme nikým, jež hledá cestu k bytí někým, kým být nikdy nemůže, tedy hledá cestu skrze mamon a iluze. Bůh mne stvořil takovýho jakým jsem, tak se přijímám a miluji se takového jaký jsem a snažím se být lepším a zároveň tím kým jsem od stvoření. Hledám své hřivny a cestu jak je rozmnožit a skrze ně přinést více lásky a světla do srdcí druhých.

Ve tmě je světlo

Občas mne: pýcha, sobeckost, hněv, žárlivost, obžerství, lenost a nečistota připomenou kým nejsem, ale kým se stávám. Vše se točí kolem lásky, ta je však křehká, citlivá a čistá jako lilie, proto se dokáže každý velmi rychle ušpinit, nicméně vracet se k lásce a poznávat ji stále znove a znova, to je něco geniálního a plného Boží milosti.

Cesta do nebe

Cest do nebe je tolik, kolik je na zemi lidí a možná i ještě více, protože každý z nás se denně rozhoduje a tedy denně může zahnout špatným směrem a pak zase jindy se vrátit k cestě Boží. Ovšem i význam samotného slova může nabýt spousty významů, protože každý máme jiný "jazyk", proto jsme byli stvořeni, abychom se setkávali tváří v tvář, bavili se a byli jedna rodina. Můžeme tedy díky spojení nalézat společně ty nejkratší cesty do Nebe.

30.10.2021

Během včerejšího večera, kdy jsme šli na zmrzku s Anou, Isou a Brandonem, jsem poznal kdo je Brandon opravdu zač a ani jsem netipoval, že by někdo tak mladý měl takové plány a zajímavou historii. Už pátým rokem je Brandon v Zambii, konkrétně v Kazembe a zajímavé je, že sem přiltěl 2 měsíce po dostudování střední školy, ve věku 18 let. Už pátým rokem se tedy stará o děti v Orphanage (dům pro děti z ulice) a nyní je hlavní zodpovědná osoba. Výhledově plánuje být ještě minimálně dalších 10 let na stejném místě a dům bude v provozu, dle jeho informací a plánu, ještě 16 let. Tam je ubytovaná Ana i Isa a Ana se stará o děti, zatímco Isa chodí do Oratoře v Kazembe a má na starost právě oratoř a věci spojené s ní. Aně říkají Aňa=jako když máte potřebu jít na záchod, Ise říkaji Soldier, opravdu má dost takových silných postojů a vyjednávat o některých věcech bych s ní nechtěl. Brandon a momentálně Margaret, která ještě před měsícem byla taky součástí pečovatelů o sirotky, oba jsou Amíci. Ona na chvíli odletěla a plánuje přiletět, kdo ví kdy.

Strávili jsme večer na zahradě v oratoři a snědli pár sušenek s rumem a kolou. Vykládali jsme o různých věcech a i o tom čemu věříme a třeba za jakých okolností by měl jít člověk do pekla. Brandon je Protestant, teda protestanti jako církevní směr, je mu blízký a shoduje se na mnoha jejich bodech. Zajímavé je, co koho učí vyšší generace a k čemu člověk může pak dojít a nebo co ho příliš odradí a odejde z církve úplně. Zatímco Isa byla názoru, že je to hodně o hříších, já jsem názoru že je to vše jen o lásce, kterou nám na Kříži celkem jasně ukázal Ježíš

Dnes jsem se pokoušel s pár místními studenty spravit kytaru otce Lesa a pokročili jsme dost, jen chybí zpevnit ona nová "kobylka" aby to drželo pevněji a pak už jen pročistit dírky na kolíky aby to šlo snadněji vsunut a napnout struny. Snad to zvládneme. Bylo celkem vtipné sledovat jak jsou někteří hr hr a nenechají si poradit a pak jim člověk ukazuje, proč to tak nebylo správně a jde se o krok zpět a něco i znova.

2.11.2021

Listopad začal a s ním spousta dalších radostí. V neděli jsem se rozloučil v našem kostele a naposledy slyšel schoolu zpívat. Promluvil jsem ke všem krátce a pak mi zahráli a loučili se se mnou. Kkostel byl poloprázdný, ale stálo to za to a pak jsme si ještě nakonec zatančili a já rozdal na památku nějaké sušenky a každému ze schooly medailonek s Marii a Boskem. Dny utíkají a já se snažžím i více poznávat naše studenty. Magda mne inspirovala se s nimi potkávat častěji. Můj záměr je jediný, dát jim ještě pár chvil a ukázat, že bude na co vzpomínat.

Miluji hry a to nejen deskové, ale všeho druhu. Přitahuje mne to blíže k Bohu a k pocitu, že jsme všichni ať cheme nebo ne, děti Boží a děti to mají k Bohu už jen ze samé podstaty blíže. Být dítětem ještě neznamená, že něco nedospělo a že se budeme chovat nezodpovědně a nepřemýšlet. Miluj trapné chvíle, sníží tvoje ego a zjistíš, že právě v ten moment tě nejvíce miluje jedině Bůh. Snažím se tu naučit studenty i komunitu nějaké hry. Včera jsme se pustili do hry kenta a mělo to vcelku velký úspěch. Hrát to v 10 lidech je velmi kritické a skoro nemožné. V záloze jsem měl dost karetních her a tak, dle toho kolik studentů se postupně objevovalo, tak dle toho jsme měnili potenciální hru. Kent byl nakonec nejlepší volba a velmi jsme si to užili. Miluju ty momenty, kdy se někdo učí hru, a kazí to a tak lehce trapně pokračuje dál s touhou být lepším. Hráli jsme tu zvířata, Lufubu, švindl, kenta, Odass game, crazy 8 a válku. Díky za tyto momenty :D

8.11.2021 

Záchrana Gladys, řeka, rozlučkový večer s mnoha překvapeními

Je středa dopoledne a my s Magdou plánujeme, co budume dělat a kdy a kde. Naposledy k řece a pozvat pár studentů, to byl dobrý nápad. Oratoř je z důvodu nějaké krádeže a rozhodnutí otce Waldemara, dočasně zavřena. Vzal jsem pár maličkostí, repráček, plavky a šli jsme. Už jsem ani neučil, jen jsem vše předával a zmiňoval poslední maličkosti, co a kde a jak. Šli jsme se tedy vykoupat a taky se trošku pozasmát. Místo, kam chodíme, jsme hledali asi 40 min. Pak jsme tam pomale nalezli a někteří se pokoušeli i plavat. A teď přijde ten point, protože Gladys, která neumí plavat, se rozhodla že to zkusí, a to přímo tam, kde ani na dno nedosáhneme. Si tak stoupla na kraj kamene, přikrčila se a ruky měla v pozici, že jsem tušil, že to nedopadne nejlíp. Jak tam skočila, a to ještě párkrát váhala, tak se ihned začala topit, vlastně ani zadržet deh neuměla, jen se napila a musel jsem tam skákat hned za ní abych ji pomohl nazpět. Jak jsem tam tak skočil a ponořil se, tak mi uplaval můj růženec. A stejně to stálo za to a růženec bude navždy spjat s místem, kde jsem byl.

Když jsme se vraceli, tak byl čas mše, tak jsme malinko lezli jako hlemejždi a malinko tančili. Tak nějak se spíchá na mši, na které se ocitl i bratr František a 2 sestry z kazembe. Po mši jsme měli jít na večeři, ale studenti něco plánovali, jako překvapení pro mne. Myslel jsem si, že to bude konina a zase něco jak z béčkového filmu. Příprava se protáhla a vinnou pár jedinců, se málem překvapení nepovedlo a ještě byli někteří velice zklamaní a naštvaní z čekání. Afrika, čas na vše a tak důvod být naštvaný stále. Bylo to krásný. Pár proslovů, představení prváků a jejich dance sklil + druháků a dance sklil. Někteří mne překvapili. Připravili hlavně pro mne i jídlo, s popisem, co to je, jak se to vaří atd. Typická Zambijská kuchyně, je tedy o rybách, soja kouskách, vejcích, zelenině a šíma ke všemu. Velmi krásný profi popis. Magda se zúčastnila příprav a udělala krásné video, tedy PPTX prezentaci s fotkama a videama. Náš přítel, učitel a největší tanečník.

Nezapomenutelné a krásné, i když velim krátké sdílení večera. Všem jsem poděkoval, sdělil pár filosofických postřehů a rozdal vše, co jsem našel. Trička jsem povyměnil. Všem jsem dal nějakou vzpomínku, něco materiálního. Když jsem si myslel, že už je po, tak přišla monika a vzala si tašku, ve které jsem dárky donesl. Pak už jen dodala:"Tohle si beru, to se mi líbí, ty to nepotřebuješ". Custom Schinwe zase pohlédl na mé žabky a řekl:"Já si beru tvoje insapato, ty se mi líbí, najdeš si jiné". Už jsem jen dodal, jestli chcete abych šel pak směr komunita nahý, tak mi to nepřijde nejlepší, ale vše k tomu směřuje. V komunitě jsem dal i pár věcí otcům a s Waldemarem prohodil řeč nad sklenkou whisky.

Odjezd do Mansy, setkání s Gordonem, výlet do Samfia beach s dětmi

Čtvrtek brzo ráno jsem se vydal busem do Mansy. Tam jsem odpočíval a ještě něco málo řešil s Gordonem + mi sehnal zadara antimalarika. Koupil jsem si kšilt, brýle a plavky, protože jsem o to vše přišel , když jsem to daroval. Beach boy, byl ready to go, do Samfia beach, byl jsem totiž na další den pozvaný na výlet do Samfie a vzal jsem Ruth, která se nachomýtla kolem. Sice jsem ji viděl po druhé v životě, ale proč ne, znali jsme se z narozenin. Výlet to byl nezapomenutelný a děcka byli bombově žůžový. Badriver go, go, we need some presure, presure (plesure), tohle zpívali velmi často a pak přidali jiné písně a tam jsme byli fofrem. Na místě jsme vylodili a šli do vody + kuchařky vařili, šíma, vegetables a kousek kuřete + rybičku. Je tu asi takový zvyk udělat prvně oběd a pak rýži, která se dětem distribuje do krabiček na doma, aby asi měli co jíst. Po cestě jsem ochutnal další z plodů afriky, jméno si nepamatuju, sladké malé hnědé bobule, jí se jen vnitřek, kterého je málo, dost se pak cumlají semínka. Nenajíš se, ale tělo asi dostane dost, aby bylo zdravé a silné. Vypadá to, že vždy je něco k jídlu, jen hledat, příroda je mocná. Dojeli jsme za tmi a pak mi poděkovali a já šel s patient a ruth na pár sušenek a krátký pokec. Patient chtěla moje tričko, tak mi donesla nějaké na výměnu. Sem rád, že jsem rozdal, všechny své pěkné trička a věřím, že udělají ještě mnoho radosti. Večer jsem ještě popovídal v komunitě a jedl výborné vepřové s rýží. Bavili jsme se i s nějakými dámami a když přišlo na případ Steven, tak jedna povídá:" Manga jsou dobrá že, já je taky mám ráda". Trošku tak naznačila, že je nutné změnit téma, že ji děsí jen ten začátek. S druhou dámou jsem pak ještě 10 poseděl a vyprávěl jsem další věci a sdílel v co věřím. Myslím, že misie se zdařila náramně

Lusaka, párty s mládeží v nějakém parku

Do Lusaky jsem dojel, teda skoro. Víte koupi lístku se slevou přes Gordona jsem si myslel, že mám vše v malíku a on bus s názvem společnosti: " Peace Soldier", měl defekt a tak jsem po 15 minutách čekání skočil do malého busu. To byl zážitek, Prodelšená dodávka, 18 lidí a směr Lusaka. V hlavě jsem se ptal jestli docestuju a zdali jsem připraven přijít o vše a nebo třeba zemřít. Pak mne moje mysl uklidnila, svěřil jsem to Bohu a užíval si bizarní jízdu škarpou. Předjížděli jsme kolonu za kolonou ve škarpě a zastavovali všude možně. Ptali se mne kam jedu a nakonec mne hodili až k don Bosko centrum. Když jde o placení 30 za normální stanici. Když vytáhnete 100 a říkáte si to je akorát, tak se jen ozve: "Ještě jednu". Jo peníze mění lidi, když vládnou, ale dělají veliké věci, když jsou nástrojem pomoci. Dal jsem jim 130, to by mne stál taxik, jsou tu hold drazí, ale mám to za tmi až k místě, což je super.

Další den ráno jsme s otcem chrisem prohodili pár slov o odpoledním setkání s mladými a tak jsem je jel po odpočinku a seznámení s dalšími členy komunity, vyzvednout do Bauleni=další středisko v Lusace. Zde jsem potkal pár salesiánů a našel spoustu krásných monumentů. Dělají tam novou kapli a na ni vyrábějí 3 sochy archandělů. Je to nádherné. Středisko je jinak takové postarší a chtělo by to malinko modernizaci. Dalli jsme sklenku, malinko jsem zmínil, že bych rád ještě někdy přijel na dýl a jeli jsme na cílené místo s bazénem, hudbou a hlavně krásným parkem se stramy, rastaurací a barem. Vstup do bazénu jsme usmlouvali z 70 na 40 a pak jsme všem koupil večeři, jako malý dík, za jejich přátelství. Někteří se odpojili a další ještě zůstali a za tmy jsme tančili, popili pár pivek a já malinko sdílel mé zážitky. Po cestě nazpět nás Mariot a Majkl neplánovaně zatáhli do Karaoke baru a já jsem si jen říkal, kdyby otec Chris byl více dostupný a nemuseli bychom jet hned dál, že bych zůstal, nádherná párty, mám pár videí, ale karaoke je prostě Boží a když se malinko pije, tak jsou lidi více crazy atd. ve 23:00 jsme byli doma a Otec Chris mne zase ohromil malou připomínkou, že ještě nezažil něco takového, že by tolik mladých různě v zambii měli rádi jednoho dobrovolníka a bylo to tak znát. Byla to malá poklona Bohu a já jsem byl taky malinko překvapen, že je někdo překvapen. Vždyť o to jde, rozdat vše od srdce a sdílet víru a dobré Boží hodnoty. Misie se tedy zdařila a já jsem plný myšlenek, co bude dál, co je můj směr, práce a kdy se vrátím na dovolenou anebo případně pozměním své životní plány. Jsme připraven se bít v ČR. Pusťte mne na ně, hrrr na ně!!!!!

Ještě si vzpomínam, že jsem tu dooledne hrál chvíli na kytaru a přišli nějaké šikovné sympatické holky a poslouchali, pak měli otázky a tak nějak flirtovali, jak to dělají obecně holky. Opět jsem byl ohromen, že je někdo ohromen skromným a jednoduchým člověkem, naplněným duchem svatým. Jedna povídala, že není dobré že musím odjet a já zase říkal: "Vždyt jsem se objevil, neznáš mne a už ti chybím a bude se ti stýskat a navíc do Evropy v tomhle Korona divadle nikdo nechce, to nemůžeš chtít, to je více o život, než samotné žití, já jedu domů do vlasti se prát za svobodu a rozum".

Odpočinek, příprava na let

Sedmý den Bůh odpočíval, já mám další "Neděli", i tak jsem stihl dát pár úsměvů a prohodit řeč, jak v obchodě, tak s kuchařkou a i trošku i s otcem Denisem, který je po druhé operaci nohou a velmi si stěžuje, že něco není v pořádku, že něco určitě podělali a proto čeká, až to bude lepší, že pak chce zpátky do Zimbabwe, centrum Harare. Má spoustu historek a bavili jsme se i hodně o hadech, krásné téma. Je to frajer a kéž bych mu mohl pomoci, jedině Bůh a svatá trpělivost, fakt trpí, ale co mu zbývá, korona pozavírala spoustu možností a operace tady nebyla tou nejlepší volbou.

Musím si najít vše k letu a zítra jdu na test na koronu + si sháním potvrzení o prodělání Korony, snad to kamarád y Lusaky zbastlí a pošle, byl jsem sice v Mbereshi, ale není zbytí, on je doktor a dokáže to nějak sesmolit, jen nebudou přesné detaily. Výhoda je, že nepodvádím podstatou, ale jen okolnostmi a to mne dělá klidným.

S Magdou si více píšem a taky posíláme fotky a pozdravy. Věřím, že to Magda zvládne v Lufubu, ikdyž to nebude lehké, taková misie nikdy není lehká a může vám "jebnout v kuli", takové výrazy jsou vystihující. Vtipné bylo, že Lufubu studenti jeli na piknik a studytour do Mansy a na pláž do Samfie a několikrát se vše tak různě měnilo a i moje plány s tím. Nejdříve jsem se chtěl setka na pláži a udělat párty a pak jsem rezignoval, i Viktoríny vodopády jsem nenavštívil, není čas a ani energie a baví mne co dělám. Z komplikací se vždy dá odnést něco krásného a to je to samotné bytí a jakési bojování o přežití. Těžké chvíle dělají silné muže, silní muži, dělají lehké chvíle a lehké chvíle dělají slabé muže, slabí muži pak vytváří těžké chvíle a ty zase silné muže. Buďme silní a hledejme výzvy a netradiční cesty, abychom neustrnuli. :D